Coursing Česká Třebová
Naštěstí nám ale bylo potvrzeno, že trénink bude... Na letiště v České Třebové jsme dorazily včas, bez bloudění (samozřejmě díky navigaci) a dokonce jsme tam byly úplně první. Po chvíli přijely další dvě osůbky a poté dorazila i sama organizátorka Věra Malátková ze sdružení Český pes 
Nakonec se nás sešlo 6 lidí s celkem 13 pejsky 
Vzhledem k tomu, že kromě Ešlinky tam byl i stejně starý chrtík, tak jsme nejdřív těmto prckům natahovaly rovinku. Ešlinka projevila o střapec zájem, hned se za ním rozběhla, ale na konci ji už moc nezajímal (proč taky, když už neutíkal, vzdal se a jen tak si tam ležel, že jo?), a tak se běžela za odměnu přivítat s ostatními psy 
Od malička je velmi hravá, dokáže si dokonce několik minut hrát i s pamlskem, než ho sní, což je u žravých bíglů docela rarita. Ale hlavní pro mě je, že na ní bylo jasně vidět, že by ji coursing mohl docela i bavit 
Denča s Jessinkou si daly nejdřív na zkoušku také jen rovinku - střapec viděly poprvé v životě, tak jsme chtěly nejdříve vyzkoušet, jak budou reagovat. Přestože jsem si myslela, že své psy už dost dobře znám, tak jsem zjistila, že tomu tak ve skutečnosti není. Čekala jsem, že tento sport bude bavit především Jessinku, protože díky ní jsem v létě o coursingu začala uvažovat - bylo to po té, co dokázala neuvěřitelně dlouho na louce nahánět vlaštovku, která lítala nízko nad zemí. O jejích loveckých sklonech se ještě zmíním později... Nakonec mě ale holky překvapily... Jessie totiž o střapec absolutně nejevila zájem. Možná, kdyby na něm byl zavěšen kousek králičí kůže jako na tréninku ve Stráži nad Nisou, bylo by to jiné, ale samotný igelit ji nechával zcela chladnou. Běžela pár metrů, potom si uvědomila, že vlastně neví, proč se za tím žene, když to ani nijak nevoní, a tak se poslušně vrátila ke mně na začátek dráhy a čekala pochvalu
Když jsme ji zkusily natáhnout celou dráhu, tak jsem se za střapcem komicky hnala spíš já, protože jsem celou trať běžela s ní, abych ji alespoň trochu vyhecovala 
Ale Jess pro změnu začala prozkoumávat všechny myší díry, které ji přišly pod nos (a že jich tam bylo!), a nechápavě se na mě dívala, co to po ní chci a proč jí s tím šustivým igelitem už nedám pokoj. Říkala jsem si, že je "hloupá blondýna", když nechápe, co se po ní chce, ale když jsem o tom pak doma v klidu přemýšlela, tak je problém spíš v tom, že ona právě naopak vůbec hloupá není. Lovecké pudy má vyvinuté až dost a určitě by stačilo připevnit na střapec kousek té voňavé kůže a hned by měla důvod běžet. Ale obyčejné cáry igelitu nejsou opravdu pro pravého lovce to pravé ořechové
Denča na tom byla o něco lépe - o střapec zájem měla. Už když viděla, jak nám Martina natahuje dráhu, tak začala vzrušeně poštěkávat. Abych ještě víc umocnila její zájem (hlavně po zkušenosti s Jessinkou), tak jsem na střapec nechala připevnit kousek párku. No, to byla výhra! Denča byla úplně nedočkavá, až bude moct vyrazit za tím igelitovým "šupákem", který ji ukradnul párek Běžela naplno celou dráhu, snažila se střapec dostihnout a na konci se do něj (a do párku) s chutí zakousla. Nechala jsem ji pak chvíli odpočinout a po chvíli jsme ji zkusily ještě jednou - už věděla, co se od ní čeká a běžela s ještě větším nadšením. Dokonce stihla v běhu na střapec i hlasitě štěkat. Byla nadšená a já jsem byla nadšená z ní, že ji to tak baví 
Indýra už zkušenost s coursingem má, takže si oba běhy užila s velkým nasazením a určitě se už teď těší, až s paničkou zase příště někam vyrazí...
Co říci na závěr? Byl to bezvadný den, díky kterému jsme poznaly nové lidičky, počasí nám také docela přálo - i když jsme byly moc rády, že jsme neumrzly (pořádně jsme rozmrzly v autě až někde u Hradce Králové 
) Mockrát děkujeme Věře Malátkové, že se nám tak ochotně věnovala a hlavně, že s námi měla velkou trpělivost (hlavně s tou naší malou "blonďatou")!
Slíbila jsem, že se ještě zmíním o loveckých pudech naší Jessinky, protože vše mělo ještě druhý den dohru... Na odpolední vycházce jsem pustila holky na louce jako vždycky hezky navolno - většinou nechávám volně běhat jen Jess s Ešlinkou, ale tentokrát jsem pustila i Denču, aby si také polítala, když byla včera tak poslušná. Holky si hrály a já jsem si mezitím nerušeně fotila krajinu. Občas jsem je všechny cvičně přivolala a když přiběhly, tak samozřejmě dostaly mňaminu s velkou pochvalou. "To mám ale poslušný psy" pomyslela jsem si a nechala je dál běhat 
Po chvíli jsem si všimla, že se Jessie začíná nenápadně vzdalovat - víc než je u ní obvyklé. Na přivolání přiběhla jenom Denča, tak jsem ji pro jistotu dala na vodítko, a když jsem se narovnala, tak už bylo vidět, jak Jessie chytla stopu a s Ešlinkou v závěsu mizí v lese. Doběhla jsem rychle k lesu, ale Jessinu už bylo slyšet jen v dálce, jak hlásí zvěř (tipla bych to na srnky, ale vím, že takhle dokáže vyvádět i kvůli zajíčkům). Letěla jsem lesem za tím jejím hulákáním, pískala jsem a volala z plných plic ("Jessííííí, Ešlííííí, ke mněééééé, holkýýýý, pojďte honem, Jessííí, ty svině jednááááá 
" apod.). Denča mě naštěstí vedla po stopě, ale když jsme se po chvíli zastavily, tak jsem zjistila, že štěkání už téměř není slyšet Holky prostě zmizely a mě začaly napadat nejrůznější katastrofické scénáře... Chvíli jsem ještě volala na místě, a pak jsem se šla podívat zpátky na louku, odkud utekly, jestli se tam náhodou nevrátila aspoň Ešlinka. Nebyla tam Tak honem zpátky na místo, kde jsem Jess slyšela naposledy. Vtom mi zvoní telefon - Mirek volá, kde mám Ešlinku. Tak jsem mu vylíčila situaci a on na to, že Ešlinka je doma - hlasitě štěkala a vyla před domem a dožadovala se teplého pelíšku. Žížalka jedna moje šikovná, odpojila se od Jessiny, vrátila se sama z lesa a dokonce trefila domů! Ohromně se mi ulevilo, protože jsem o toho prcka měla opravdu velký strach, je to přece jenom pořád ještě moje „malé miminko" Takže už zbývalo jenom najít Jessie. Naštěstí jsem si všimla, že se štěkot začíná zase pomaličku přibližovat - běžela jsem ze všech sil naproti a opravdu jsem po chvíli v dálce mezi stromy zahlédla kličkující bílý puntík. Jess se rychle přibližovala, ale pořád letěla s čumákem u země a hlásila jako zběsilá čerstvou stopu. Nereagovala na moje pískání, ani volání, až když byla kousek ode mě a chystala se běžet dál, tak jsem na ní zařvala takovým způsobem, až si Denča vedle mě sedla leknutím na zadek. Ale pomohlo to a Jess konečně zvedla čumák od země a podívala se na mě. Jazyk až na vestě, ale v očích takový ten vítězný pohled lovce s jiskřičkami štěstí Nechala se chytit a pak už jen poslušně ťapkala u nohy. Proč taky ne, když už se dosyta proběhla... Co na tom, že jsem po tomto neplánovaném přespolním běhu přišla domů jako strašidlo - rudá v obličeji, kalhoty potrhané od ostružin a pod kolenem krvavý šrám od klacku, který se mi připletl do cesty - i přes to všechno jsem byla šťastná jak blecha, že mám všechny tři "kožuchy" v pořádku doma, a že se nikomu nic nestalo... No a Jessinka mi dala tímto jasně najevo, že ona lovec opravdu je, ale s nějakým igelitem si na ni nepřijdu 
Fotky z neděle i pondělí jsou ve fotogalerii 
Náhledy fotografií ze složky Coursing Česká Třebová
